„To nejstrašnější, co se nám ve vzdělávacím systému stalo bylo to, že do nás zasel strach z chyby. Dokud to tak nebylo, tak učení bylo zábavný a fascinující a rostli jsme. Pak ale přišel vzdělávací systém.“ říká Jiří Charvát. Přesto chyba není to, čeho bychom se měli bát, naopak to je způsob, jakým se učíme.
Dalšími překážkami, které nám brání se plně rozvinout, je vysoká vnitřní laťka, kdy si nastavujeme zbytečně velké cíle, nebo například již zajetá představa, že s našimi nápady narazíme. To nás pak často drží s nápady při zemi a někdy je ani nahlas neřekne. Přitom „z těch nejblbějších nápadů vznikají ty nejlepší věci,“ vysvětluje Charvát.
Všichni jsme na tom ve skutečnosti stejně. Myšlenka „ostatní vypadají, že vědí, co dělají, jenom já ne,“ je podle Charváta a Venclíka totiž univerzální. „Každý vaří z vody. Nikdo neví, co dělá a je to tak správně,“ znělo ujištění od řečníků. A pokud se s tím smíříme, nebude pro nás improvizace problém.
Kdo jsou hosté?
Jiří Charvát
Vedl jsem tým copywriterů. Pak jsem vykouřil halucinogenní žábu, zjistil, že neexistuju a skutečnost je jenom lunapark, kde si můžu prožít, cokoli chci.
Tak teď v Škole improvizace navracím lidi k jejich spontaneitě a píšu to, co věřím, že jim uleví. Humor, příběhy, poezii a mind-upy: chytré komediální přednášky, které se snaží skrze slzy smíchu doručit katarzi: „Jé, já v tom nejsem sám/sama?!“ a pomáhají popasovat se se životem obejmutím třeskuté melancholie. Napsal jsem knihy Eskejp: Na útěku z kanceláře podle blogu nominovaného na Magnesii Literu, Qejci: Existenciální sperma komiks a sbírku básní Zase je dneska. Jsem dvojnásobným mistrem České republiky ve slam poetry.
Lukáš Venclík
Píšu a mluvím na veřejnosti, často spatra. 16 let hraju improvizační představení v češtině – s Just! Impro v pražském Švandově divadle i v angličtině – v Brémách, Krakově, Bernu a Paříži. V rámci Školy improvizace jsem odučil desítky workshopů zaměřených na spolupráci, rozbíjení stereotypů a storytelling.
